Musíme jen platit daně, složenky a zemřít, všechno ostatní je dovoleno, tak proč tolik nespokojenosti?

„Ty hodně píšeš poslední dobou, že?“ ptá se kamarádka.

„A o politice,“ dodává.

„No, však víš, že politiku sleduju, co se divíš?“

„Myslím, že to lidi nezajímá a ani nic, co je negativní.“

„Proč si to myslíš?“ ptám se.

„Myslím, že jsou lidi naštvaní, nespokojení….“

Skočila jsem jí do řeči: „Proč by měli být naštvaní, nespokojení, když žijeme v jedné z nejlepších, nejbezpečnějších zemí?“

„No, to víš ty, to vím já, ale nemám pocit, že je nás moc, kdo si to uvědomuje,“ řekla.

Dodala, že to přece musím poznat i podle výsledků voleb. Kromě hnutí ANO vyhrály i dvě nesystémové strany, obě poměrně extremistické, SPD rozhodně populistická.

„To samozřejmě vím, ale beru to tak, že byli lidé nespokojení s vládou a volili natruc. Moc netušili, koho volí, nebo je to ani nezajímá. Nevědí, co ty dvě strany hlásají. Pokud byli lidé nespokojení s vládou Petra Fialy a tvrdili, že je to pravicová vláda, tak proč volili krajní pravici a hned dvakrát? O SPD je to známé, alespoň mezi námi, o Motoristech by to nemělo být už po všech kauzách, o nichž jsme denně informováni, tajemství.“

Kamarádka se už jen zasmála. Zná mě. 

Nedá mi to, abych se nezamyslela nad tím, co je tady tak strašného k žití, viz internet: 

„Česká republika se v globálním žebříčku bezpečnosti umisťuje vysoko, podle různých hodnocení se v roce 2025 umisťuje na 11. nebo 12. místě. Je tak považována za jednu z nejbezpečnějších a nejmírumilovnějších zemí na světě, často se umisťuje nad mnoha jinými evropskými státy. K pozitivnímu hodnocení přispívá nízká míra kriminality, dostupnost zdravotní péče a relativně málo přírodních katastrof. Mezi faktory, které k tomuto hodnocení přispívají, patří:  Nízká míra kriminality, velmi dobrá dostupnost zdravotní péče a nízký počet přírodních katastrof.“

A co životní úroveň? 

Ta vloni vzrostla. (Český statistický úřad). Hrubý domácí produkt na obyvatele vyjádřený ve standardech kupní síly se zvýšil o jeden procentní bod na 91 procent průměru Evropské unie. Česko je tak na úrovni Slovinska. Zároveň je na tom nejlépe ze zemí Visegradské čtyřky (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko).  

Česko si také loni udrželo pozici s nejnižší mírou nezaměstnanosti. Ta byla 2,6 procenta, a zůstala tak výrazně pod evropským průměrem.

Nechci být zlá, ale mám takový dojem, že nespokojenost souvisí spíš s osobním životem každého. U nás má každý možnost dělat, co chce. Nemáme žádná omezení. Můžeme si jet, kam chceme, kdy chceme, můžeme studovat, co chceme, říkat, číst, sledovat, vdávat se a ženit s kým chceme, věřit nebo nevěřit, nikdo nás do ničeho nenutí a netrestá za to, co neděláme. Ani se od nás nečeká, že bychom měli dělat něco, co někdo přikazuje. Musím platit daně, složenky a zemřít, vše ostatní je na nás. 

Foto: Pixabay.com

https://cesky.radio.cz/csu-zivotni-uroven-v-cr-loni-vzrostla-na-91-procent-prumeru-eu-ze-zemi-v4-je-8837755

 

 

"Opravdu si myslíš, že jsi jediný, kdo chce zůstat čestným člověkem?"

 Jak pořád čtu vzpomínky Alexeje Navalného, je to pořádná kniha, má skoro pět set stránek, přesvědčuji se, jak je dobré nenechat se ovlivnit zprostředkovanými informacemi. Kdykoli se mluvilo o prezidentských volbách v Rusku a někdo naznačil, že by byl Navalnyj lepší prezident, než je Putin, okamžitě následovala námitka, že Navalnyj je ale nacionalista. Že to chce jiného kandidáta. Nikdo nedodal, kterého.

No, nebyl. Jen zdůrazňoval, že má rád svoji zemi, nechce ji opouštět, ale chce, aby byla demokratická a ne oligarchická. A chtěl pro to něco dělat, a tak založil Nadační fond proti korupci.

Dosud jsem věděla jen to, co se psalo, vysílalo, říkalo. Byla jsem stejně šokovaná jako většina lidí, když a za co ho poslal režim do vězení, pak na Sibiř, kde mu neposkytli lékařskou péči, ani když držel hladovku. Vlastně jim to vyhovovalo, čekali, že zemře hlady a oni se budou moci vymlouvat, že si to zavinil sám. Pak jsem sledovala vše, co se kolem jeho smrtí zveřejnilo. 

Až když čtu jeho memoáry, uvědomuju si, jak málo jsem o něm věděla.  Nebyl naivní, velmi dobře věděl, co se stane, když nenechá své činnosti v Nadačním fondu proti korupci. Postupem času, jak píše, byl totiž jeho život nekonečný začarovaný kruh: protestní shromáždění - zatčení - protestní shromáždění - zatčení a tak pořád dokola. A pak soudy. Stát si začal vymýšlet kauzy, aby ukázal jeho příznivcům, že ač bojuje proti korupci, sám je zkorumpovaný. Proto důrazně dbal o to, aby byly jeho osobní peníze přísně odděleny od nadačních. Všechno, za co utrácel nadační peníze, bylo k vidění na transparentním účtu. Tudy na něj nemohli, a tak si začali vymýšlet. 

Kvůli jedné kauze chtěli vydíráním donutit jeho někdejšího spolupracovníka, aby vypovídal proti němu. Dotyčný měl pět dětí a režim se domníval, že je to člověk pro vydírání přímo ideální. Ne, nebyl. Proti Navalnému nevypovídal. V policejním autě, které je oba vezli do vězení, se Navalnyj exkolegy zeptal, zda toho, že se nepřidal k režimu, nelituje. "Opravdu si myslíš, že jsi jediný, kdo chce zůstat čestným člověkem?" odpověděl dotyčný.

To je to, o čem jsem dnes chtěla psát. O osobní cti.  

Foto: wikipedia

Také si rádi v textech podtrháváte, zvýrazňujete, fajfkujete?

 Věříte na synchronicitu, jak o ní psal C. G. Jung? Stručně a hodně laicky  řečeno, jde o splnění myšlenky. Pomyslíte třeba na někoho, koho jste už dávno neviděli, neslyšeli, a on vám ten den zavolá. 

Skeptici dál nečtěte, já na ni věřím. Mohu dokumentovat několika příklady, poslední se mi stal předevčírem. Nepodstatný, nicotný, ale zajímavý.

Chodím ráda na procházky (kdo ne,). Také mě baví nakukovat do knihobudek. To víte, knihomolka. Zajímá mě, co už lidi nechtějí mít doma. 

Často se zbavují neprodejných knih, které vycházely ve vysokých nákladech. Někdy se tam ovšem najde i poklad.

Předevčírem ráno jsem jako vždy dělala na Duolingu španělštinu. Duolingo gramatiku nevysvětluje. S novými slovy i gramatikou se seznamujeme na příkladech. Učiva přibývá, najednou zjišťuji, že potřebuji leccos vysvětlit. Zatím jsem se ptala umělé inteligence, je skvělá, udělá i tabulku, tahák, ale to zůstane v počítači, už se mi nechce nic tisknout. No a zrovna předevčírem ráno jsem si řekla, že potřebuji tištěnou učebnici španělštiny, aby se v ní dalo podtrhávat, dělat si poznámky. Jen co se mi bude chtít sjet na Anděla, koupím si ji, pomyslela jsem si.

Dnes se mi nechce, dnes zůstanu tady, řekla jsem si ještě a šla ven. Dávno jsem se nevydala směrem, kde je knihobudka, kterou nikdy nenechám bez povšimnutí. Možná jsem tam nebyla půl roku. Ten úterní den tam na mě čekala učebnice španělštiny včetně klíče ke cvičením. V použitelném stavu, byť vydání z roku 1962.

Ti, kdo si zvykli při studiu podtrhávat, fajfkovat, zvýrazňovat, vědí, jakou radost mi nalezení učebnice udělalo. Ne že bych neměla na novou - možná obsahově i stylem modernější, ale to, jak jsem ji našla, mě fakt pobavilo a třeba se s ní sžiju.

K synchronicitě zde: Synchronicita je

Měl všechno. Milovanou rodinu, vzdělání a svoji čest. Měl všechno, co neměl jeho vrah.

Knihu vzpomínek začal psát Alexej Navalnyj poslední den pobytu v nemocnici Charité v Berlíně před návratem do Ruska. Na varování, že když ho Putin nechal otrávit, asi ho do země nepustí a hned na letišti ho zatkne, nedal. Řekl, že kdo ho zná, nemůže si myslet, že by se nevrátil. 

 

Jak to dopadlo, víme, psala a vysílala to všechna světová média. Přesto že jsem život Alexeje Navlaného sledovala, ráda jsem se začetla do jeho vzpomínek, nazvaných Patriot.

Zrovna čtu kapitolu, jak s ním jednali v Moskvě po příletu. Odklonili letadlo, aby nemohlo přistát na letišti Vnukovo, kde na Navalného čekaly tisíce lidí. Přistál v Šeremetěvu a aby se tam příznivci nedostali, zatarasili policisté trasu. 

V Moskvě ho čekala policejní eskorta, odvoz do vězení kousek od Moskvy a sehraný, tzv. fejkový soud s veřejností najatou jako kompars, zatímco před věznicí skandovaly davy lidí: „Pusťte nás dovnitř!" 

Jak všichni víme, odsoudili ho za to, že se coby propuštěný z vězení nehlásil na policii, protože byl po otravě státem v lékařské péči. A jak také víme, umučili ho k smrti. Bylo mu čtyřicet osm let. Narodil se ve stejném roce jako můj syn.  

Můžeme kroutit hlavou, jak chceme, divit se, že se něco takového děje a že tomu napomáhají všichni státní úředníci. Je to mašina. Podplacená, dobře promazaná. Strachem, penězi. Funguje bezchybně. Nikdo si nedovolí couvnout. Možná se to někomu příčí, ale kdyby se kdokoli odvážil vzepřít, ocitne se na stejné straně s Alexejem Navalným.  

Už se ani řečnicky neptám, jak se to Putinovi mohlo podařit. Však jsem žila v podobném režimu třicet osm let. Když se mě dnes mladí lidé ptají, jak jsme to mohli dopustit, těžko se mi odpovídá, protože se to neobejde bez výkladu o tom, jak vzniká totalita. 

Vzniká po zvolení vůdcovské strany. Její lídr postupně demontuje demokratické instituce. Začne médii. Zbaví se nezávislých, nastolí jen státní a cenzuru. Pokračuje justicí a policií, musejí mu jít na ruku. Stojí to strašné peníze, které pak chybí ve školství, zdravotnictví, v sociální péči, na důchodech. V Rusku jsem žila, mám tam pár přátel a vím, jak jsou na tom s životní úrovní. Lékařka si nemohla odejít do penze ve věku, kdy na to měla nárok, neuživila by se. Před nástupem do penze měla tři práce a dovolila si vzít důchod až v sedmdesáti letech.

I díky tomu, že jsme byly do války na Ukrajině v kontaktu, jsem mohla sledovat, jak se v Rusku demokratický režim mění na policejní. Navalnyj píše, že za totality je to jednoduché – buď jste s režimem, nebo proti němu. Nepohodlní lidé pak padají z oken, nebo jsou zavražděni jinak. Tu někdo někoho zastřelí, jako zastřelili novinářku Annu Politkovskou ve výtahu v jejím domě. Opozičního politika, který se nebál, Borise Němcova, zastřelili na ulici, kousek od Kremlu. Měl to být výsměch… Alexeje Navalného na očích celého světa napřed otrávili a pak umučili. 

Den před odletem do Moskvy ho v hotelu navštívila Angela Merkelová, tehdejší kancléřka. Byl rok 2021. V roce 2024 Alexej Navalnyj zemřel ve vězení na nedostatečnou lékařskou péči a špatné zacházení.

Koho by zajímalo, jak se podařilo Putinovi ovládnout zemi, jíž se dnes říká Říše zla, doporučuji knihu od Philipa Shora Putin a jeho doba. Za každou kapitolou několik stránek odkazů. 

Kdo by si chtěl počíst s trochou napětí na podobné téma, ať si půjčí v knihovně (nebo koupí) dvě knihy od Billa Browdera. První se jmenuje Rudý zákon, druhá Zmrazeno. A samozřejmě nezapomeňte na knihu Navalného Patriot. Neuvěřitelný dokument nejen o tom, jak a proč v Rusku nezvládli demokracii. Dokument o tom, jak se žije v zemi vedené zpočátku nezvoleným, ale dosazeným politikem jen za to, že zajistí Jelcinovi a jeho rodině imunitu. Navalnyj přiznává, že toto poznání bylo spouštěčem jeho opozice. Ne mu to došlo, byl Jelcinem nadšený. Upřímně v knize přiznává své omyly. Má dar málo větami vystihnout problém, situaci. Hezky píše o své lásce k manželce Julii, popisuje první setkání s ní, kdy aniž ji znal, si řekl: „Tuhle si vezmu.“ 

 

Prezidentova státnickost versus výsledek voleb

 Dnes budu velmi stručná. Položím řečnickou otázku:

Je vůbec v moci prezidenta prokázat státnost tím, že zamezí složení vlády se dvěma estébáky, dotačním podvodníkem, několika extremistů a s hajlujícím náckem, když si takovou vládu většina voličů přeje?

Většina voličů si stěžuje na poměry v zemi, tvrdí, že ve společnosti vládne podrážděnost, navzájem se lidé přesvědčují o tom, jak jsou nespokojeni s atmosférou, a pak si zvolí takovou partu.

Prezidentovi nezávidím, ale asi je to na něm. Zdá se, že to na něj chce hodit i Andrej Babiš, který si to u Motoristů a SPD nemůže rozházet, dokud v Poslanecké sněmovně neproběhne hlasování o jeho vydání či nevydání policii kvůli trestnímu stíhání. Totéž se týká Tomia Okamury, který se šikovně stáhl do pozadí a  moc na sebe neupozorňuje.

Tenhle hlavolam mě baví. S napětím sleduji vývoj. Je to taková satisfakce za zklamání z výsledků voleb, které pochopitelně respektuji. Ale také se bavím. 

 

Srdcaři nejsou žabaři ani naivkové

  

Chtěla jsem dnes shrnout dění na scéně, ale před chvílí jsem se po dlouhé době podívala na  internet na Interview 24. Hostem byla nově zvolená poslankyně za Piráty Katherina Demetrashvili. Dostala mě. 

Krátce po volbách se na mladé, nově zvolené poslankyně všech stran sesypalo hejno hejtů. Mladé, nezkušené, navíc ženy!!!

No, ještě několik podobných rozhovorů a věřím, že malomyslní a konzervativní změní názor, nebo si aspoň v duchu přiznají, že ty dámy se do Poslanecké sněmovny nedostaly jen proto, že jsou mladé a krásné. Ony jsou totiž i chytré, rázné, zkušené v politice v regionech, vědí, co chtějí dělat, a jdou do toho srdcem. 

To se dnes nenosí. Srdcaři jsou v myslích mnoha lidí žabaři, naivkové. No, nejsou, vím o tom své. Vždy jsem byla srdcař. Všechno co jsem kdy dělala, bylo především srdcem. Když se mi stalo, že tam to srdce necítím, měnila jsem. Můžu říct, že jsem po většinu života dělala práci, kterou jsem milovala. Žiju život, který miluju, dělám to, co miluju a jsem obklopena lidmi, které miluju. Bezpodmínečně. Nerozlišuju, kdo je jaký – každý je nějaký. Každý je jedinečný. 

Dnes budu usínat s úsměvem na rtech, protože ten obraz inteligentní, krásné poslankyně je povznášející. Těším se na postupné seznamování se s jejími kolegyněmi v Poslanecké sněmovně a mám fakt radost, jak voliči na tu bídu, jak volby dopadly, rozdali některé karty. 

Foto: Wikipedie

Kdo komu zpackal život a co jsou vlastně zpackané životy?

 

 

Lenka se v šedesáti letech podruhé rozvedla. Ani jedno ze dvou manželství se jí nevydařilo. „Akorát se nám povedly děti,“ říká s uspokojením. Z prvního svazku dvě, z druhého jedno.

Žije sama. Má ale bohatý život. 

„Když odevzdám děti jejich rodičům, jsem ráda, že si můžu zalézt do postele a číst, na což jsem nikdy dřív neměla čas. A fakt si to užívám. Mám spoustu kamarádek, jezdíme na výlety, na dovolené, do lázní. Abych na to měla, hlídám děti. Za peníze, jasně. A také zadarmo, dceři, která bydlí s rodinou kousek ode mne,“ říká. 

Miluju, když spolu my dvě někam jedeme a ona někdy neodolá, zvedne ruce a zakřičí: „Pane Bože, proč jsem nevěděla dřív, jak je život krásný?“Někdo by řekl, že je neúspěšná, tak jak to, že opěvuje svůj krásný život? 

„Muset si na stará kolena přivydělávat, když nejsou dva, to tedy není žádné štěstí,“ pronesla jedna známá, když jsem o Lence (anonymně) mluvila na jednom setkání. 

Co to plácá? Napadlo mě. Zrovna ona! Sice žije s manželem, ale zrovna o jejich vztahu by nikdo zasvěcený neřekl, že je spokojený. Lezou si na nervy. Každý žije v jedné části bytu. On sám snídá, obědvá, (pravda, Alena uvaří, ale nesedne si s ním ke stolu). On se pak dívá na televizi. Za den na sebe promluví několik slov. Jednou se přiznala, že od něj chtěla několikrát odejít, ale vždy to vzdala, protože by nedokázala žít sama. „Nezvládla bych to finančně.“ 

„Máš bohatou dceru, ta by ti nepomohla?“ zeptala jsem se tenkrát. 

„Ne, ta by mi nepomohla, protože by jí vadilo, že jsem odešla od táty,“ řekla Alena a poručila si v kavárně, kde nás pět ex kolegů z jednoho fajn pracoviště sedělo, další drink. Všimla jsem si už dřív, že Alena léčí svou nespokojenost v manželství alkoholem. Na minulém srazu se tak opila, že odmítala jít domů. „Nemůžu ho ani vidět, víte vy, jaké to je, takhle žít?“ svěřovala se nám už značně podnapitá. Pamatuju, že ji na noc k sobě vzala Jindra. 

Má Alena zpackaný život, nebo nemá? Sice má manžela, bohatou dceru, ale není šťastná a opíjí se. Jeden čas ji policisté odebrali kvůli nafoukání nějakých promile řidičský průkaz…

Moji sousedé v patře mají nevyléčitelně nemocného syna. Jeden čas se Toníkovi trochu dařilo, takže několik let odpracoval, ale pak už to nešlo, dostal invalidní důchod a žije s rodiči. Nevím konkrétně, co mu je, protože kluk vypadá jako zdravý. Chodí mezi lidi, do chráněné práce, do obchodu, vídám ho kouřit před domem. Vždy pozdraví, usměje se. Dá se s ním mluvit. Myslím, že má něco spojeného se silným autismem. S jeho rodiči se potkáváme, zdravíme, sem tam prohodíme slovo. Nedá se přehlédnout, jak jsou soudržná rodina. Často je vidím nasedat všechny tři do auta, někdy potkám Toníka s mámou venku, jak se procházejí. Drží se za ruce.

Nikdy nebudou mít vnoučata, napadne mě někdy.

Zdají se mi však šťastnější než mnoho lidí, kteří mají všechno, co Toníkova rodina nemá. Nebo co nemá Lenka. 

Vnímám podráždění ve společnosti vzniklé v důsledku snahy politiků rozhádat n tím, že nás. Přesvědčují, jak se má zle. Přemýšlím, kdo z mého okolí se opravdu má zle. A co je to, mít se zle? 

To nejhorší, co nás může potkat, je živelná katastrofa a válka, to tu zatím není. Pak těžká nemoc v rodině a samozřejmě bída, lidé bez domova. Chudoba. Ale takovou rodinu neznám, a to žiju na dvou místech. V Praze a na venkově, kam jezdím k širší rodině. Opravdu neznám nikoho, kdo by na tom byl tak, že by neměl na složenky, kde bydlet, co jíst. Mnoho lidí nemá na rozhazování. Patří k nim Lenka. Toníkova rodina. Ale zrovna tihle jmenovaní nepovažují své životy za zpackané. Jak  tedy žijí lidé, kteří považují svůj život za zpackaný? A co to vůbec je, ten zpackaný život? Znám zprostředkovaně rodinu, jejíž syn hodně zbohatl. Něco vymyslel, chvíli to provozoval a pak prodal. Má talent kapitalizovat peníze. Je hodný, rodině pomáhá. Jeho peníze jim však štěstí nepřinesly. Podporoval svou sestru v zájmu o koně. Dívka jednou spadla z koně a zabila se. 

Ne, štěstí opravdu nemusí být v nadbytku. Je fajn nemít finanční starosti, je to příjemnější život, ale nemusí být nejštastnější. 

Rodina s nízkými příjmy, pokud jsou dva, svou situaci může řešit. Momentálně je u nás spíš poptávka po zaměstnancích než nezaměstnanost. Jeden může mít dvě práce. Je jedno, který, prostě ten, komu se podaří něco sehnat. Ani taková rodina nemusí mít pocit zpackaného života. 

Co tedy je, ten zpackaný život? Když je člověk sám, nikoho nemá, má málo peněz, je nemocný? Ale těmto lidem stát pomáhá sociálními příspěvky! A mohl by pomáhat víc, kdyby nepřispíval kde komu – třeba na podnájmy v předražených bytech, takže vlastně podporuje majitele toho a možná i několika bytů. Nebo kdyby stát neplýtval dotacemi na všechno možné.

Kamarádky syn Jirka byl navštívit svého tátu – rodiče se rozvedli, když byl malý. Léta s rodinou otec nekomunikoval, oženil se třikrát. Ozval se vlastně až po třiceti letech. „Mami, představ si, že táta volil Stačilo,“ řekl Jirka po návratu domů, což mi kamarádka hned volala. Dlouho jsme se totiž bavily o tom, že netušíme, kdo tohle nenávistné hnutí mohl volit. 

„Jirka říkal, že vůbec nemělo cenu s tátou diskutovat, jak to měl vyargumentované,“ dodala Andrea. Táta si prý stěžoval na všechno. Jeho třetí žena před dvěma lety zemřela. Nadělal dluhy, pořád splácí, částka se mu strhává z důchodu. Přivydělává si, ale jak stárne, tak ho to zmáhá. A tak vzpomíná na dobu, kdy se měl dobře, a to prý bylo za minulého režimu. 

„Pak se Jirky zeptal, jestli má někdy stresy. „No má, jasně že jo a kdo ne?“ odpověděl jeho syn. Na to mu prý otec řekl: „No vidíš, a tenkrát stresy nebyly.“ 

Jirka neměl odvahu tátovi oponovat. Jednak byl rád, že se vidí, jednak viděl, že by nemělo cenu cokoli rozporovat, otec na dialog nebyl naladěný.

Zdálo se mi, že má Andrea pocit satisfakce ze zpackaného života jejího ex. Zpackaný život si ale představuji jinak. Mají ho lidé, kteří tráví roky ve vězení za své trestné činy? Mohou ho mít i rodiče, s nimiž nemluví vlastní děti?  O zpackanosti lze mluvit spíš jako o pocitu… 

Vybavuji si ale, že znám rodinu, jejichž syn se opakovaně vracel do vězení, (za krádeže), a když ho vloni propustili, zemřel na infarkt, ještě mu nebylo padesát. Jejich druhý syn s nimi nemluví už dvacet let. Chtěl po nich tenkrát peníze, které neměli. Urazil se. Teď je mají, protože prodali dům po babičce. Dopřávají si lázně, pečují jeden o druhého a žijí smířeni s tím, co je potkalo. Nedávno jsem se s nimi viděla na jedné oslavě a bylo vidět, že jak si zůstali, mají se rádi a je jim spolu dobře. Takže žádná z mých tezí o zpackanosti vlastně neplatí, ale svůj život za zpackaný považuje 242 030 lidí. 

Foto:  unsplash.com