Doufám, že je to jen mojí roztržitostí a ne vynecháváním paměti, co se mi včera stalo. Mám v počítači na ploše složku nazvanou VSTUPENKY. Ukládám je s označením data, divadla a názvu představení, někdy připíšu, s kým jdu.
Na včerejší divadelní představení Komuna v Činoherním klubu jsem se fakt těšila. Výjimečně jsem koupila vstupenku jen pro sebe. Někdy se mi chce jít sama. Tentokrát to byla chyba.
Nejčastěji chodím s kamarádkou Danou. Je přepečlivá. Vždy zkontroluje, zda to, na čem se domluvíme, sedí. Zapíše si datum a čas, název divadla a kusu do kalendáře. Vstupenky mám v mobilu, ale od včerejška jí je budu hned, jak je koupím, posílat, abych neopakovala to, že se celé odpoledne těším, chystám – to znamená že se hezky obleču, navoním, udělám si make-up. Večer slavnostně vyrazím z domu a v divadle mi řeknou, že představení bylo v pondělí. Tedy 20. října, ne 25., jak jsem si nazvala tuto vstupenku ve složce (a už ji nekontrolovala). Takto jsem si to zapsala i do kalendáře.
Možná se dívky, které mě do divadla nepustily, divily, jak snadno jsem to přijala. Zasmála jsem se a se slovy: „Ach jo,“ jsem jim popřála hezký večer a otočila se zpět. Řekla jsem si – kdy se v sobotu večer můžeš procházet centrem Prahy? I když mrholilo, procházela jsem se a bylo krásně. Praha byla kolem půl osmé neuvěřitelně zalidněná. Po Václavském náměstí se valily proudy turistů, občerstvení, bistra, kavárny, fast foody otevřené, jako by ani nebyl večer.
Někdo by to měl za otřesný zážitek, naštval by se (na koho asi?), počítal by, o kolik peněz přišel, nabručeně by se vrátil domů… Já jsem si řekla, že jsem peníze věnovala dobrému účelu, jako je divadlo, a že je ušetřím jinak - nekoupím si dvakrát e knihu, ale knihy si půjčím v knihovně, i když raději čtu ve čtečce. Nějak se za svoji ledabylost potrestat musím, ne?
Tak schválně, jak byste to měli vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat