Dnes chci psát o nostalgii na staré časy. Občas lidé sdílejí na sociálních sítích vzpomínky na to, jaké to bylo, když… Kolik co stálo, jak byl svět bezpečný, jak se měli dobře.
Je to velmi zrádné. Nostalgie je sentimentální, člověk zapomněl, že třeba v těch „pohodových“ šedesátkách byl svět na pokraji jaderné války kvůli Sovětům, přivážejícím na Kubu jaderný arzenál. Kennedy tehdy vstoupil do dějin jako ten, kdo se jich nebál a zvítězil.
Moje generace zase sdílí vzpomínky na léta sedmdesátá. To jsme byli mladí, zamilovávali se, zakládali rodiny. Husák nám nabídl půjčky, z nichž jsme si zařizovali byty. Tedy, jen ti, co se k nim nějak dostali, a když, tak se na nábytek stejně čekalo v pořadí i rok. Na Škodu MB 1000 asi tři roky.
Koupit nějaké nábytkové solitéry? Nemožné. Pouze jednotvárné stěny a sedačky a ani toho nebylo dost. Co jsem se najezdila do Plzně do obchodu s nábytkem v Americké ulici, abych se vracela domů bez nákupu. Nakonec jsme to s mužem vyřešili – na Slovanech byl obchod UP Rousínov. Tam jsme nakoupili různé skříňky a z nich si doma podle potřeby či okoukanosti sestavovali svoje „stěny.“ Ostatní obýváky byly všechny stejné. Mohli jste poslepu usednout do obrovské, půl pokoje zabírající sedačky, a koukat na zeď plnou mahagonových skříněk. V těch prosklených se vystavovalo broušené sklo, ze stropů visely lustry ze skleněných cingrlátek. Knihovny? K čemu, stejně skoro nebylo co číst. Nejlepší čeští autoři byli zakázaní a překládala se jen literatura, neškodící budování socialistického ráje na zemi. A tak se v jedné, dvou policových částech stěn krčilo pár knih z Odeonu.
Ovšem nejzrádnější jsou jídelníčky z tehdejších restaurací. Jasně, i já si dávala na Záložně v tehdejším Gottwaldově, dnes naštěstí už zase Zlíně, Štěpánskou pečeni za 7,60. Šlo o plátek vařeného masa z polévky, UHO – univerzální hnědou omáčku a rýži. Na plátku masa bylo kolečko vařeného vejce.
Káva v hotelu Moskva stála tři koruny deset haléřů. Turek. Mohli jsme u něj prosedět odpoledne. Soda byla za třicet haléřů.
Tehdy jsem coby operátorka ve výpočetním centru Incoma vydělávala 1200 hrubého. Nepamatuji si už, kolik to bylo čistého, ale pamatuji si, že jsem neustále musela šetřit. A vzpomínám, že jsem kupovala jen půlku másla a děsně jím šetřila. Stálo osm a deset korun, podle kvality. Káva byla za 12,50. Nemyslím si, že ostatní běžní lidé měli vyšší plat než já, dotáhla jsem to do roku 1989 s vysokou školou na 2800 hrubého.
V těch „krásných“ sedmdesátých letech tu řádila STB. Vtrhla do bytu jedince, jehož někdo udal, chovala se u něj hůř než zloději. Ti po sobě nechávali větší pořádek. Báli jsme se před sousedy, někdo i před příbuznými, natož v práci, cokoli kritizovat. Nikdo nevěděl, kdo ho udá.
Iritují mě také stížnosti na pokrok. Takové to – tenkrát bylo více klidu, méně stresu… Není to pravda. Stresovali jsme se dnes a denně nad prací, která nás nebavila, nedovolila nám růst. A také nad frontami na všechno možné. Nad nedostatkem základních věcí – hygienických kupříkladu. Nechce se mi tu rozepisovat, co všechno nebylo, protože naše bohatá země podporovala v rámci internacionální politiky ostatní země, jimž Sověti vnucovali stejný režim, který na konci 80. let zkrachoval.
Mě pokrok těší. Nedovedu si už představit život bez internetu, kde si můžu na youtube poslechnout hudbu v nejvyšší kvalitě bez reklam díky službě Premium, které naší rodině každý rok naděluje jeden z potomků pod stromek. Nedovedu si představit život bez čtečky nabité kvalitní četbou. Kdykoli si vzpomenu, můžu si zaplatit třeba na Apple TV nebo KVIF zhlédnutí filmu, na který jsem nestihla jít do kina, nebo se mi jen tak chce ho vidět.
Jak jsme se vždycky naučili obsluhovat všechno, co bylo nové a složitější – automatická pračka, myčka nádobí, televize - tak se učíme obsluhovat současné moderní technologie. V kapse nosíme malé počítače, díky nimž se v dopravě učíme jazyky, čteme zprávy, můžeme se podívat i na film, najít jakýkoli recept, jízdní řád, informaci, na kterou si nemůžeme vzpomenout. Koupit si jízdenku, letenku, vstupenku…
Kamarádka si nedávno koupila auto s automatickou převodovkou a stále opakuje: „Proč jsem to neudělala dřív?“
Švagrová má televizi, kde si kdykoli najde pořad, který nestihla vidět. Vybírá si z několika programů. Učí se obsluhovat moderní kotel, jímž ušetří. Já si nemůžu vynachválit indukční sporák, který mi také šetří elektřinu. Lednici, jež se sama odmrazuje, a ještě je úsporná.
Často narazím na sekvenci snímků, tvrdících, jak bylo krásně, když se děti mohly hrát na ulici… No, jednak je pohlídali příslušníci VB, byli všude. A vůbec, rodiče už byli doma z práce a sledovali je z oken bytů. Z práce, která nás vesměs netěšila, jsme utíkali domů, jak nejrychleji to šlo a se sousedkami jsme popíjely kávu a přes okna sledovaly, jak si děti hrají.
A víte co? Bydlím v Praze na sídlišti, kde si také děti hrají venku. Mně přímo pod okny. Všude kolem jsou hřiště s atrakcemi, lavičky, plno zeleně – sice se do ní musí opatrně, protože ne všichni majitelé milionů psů tady po svých mazlících uklízejí – ale ty děti, ty tu pokřikují v létě do setmění a mně to vůbec nevadí. Moje taky pokřikovaly.
Chtěla jsem tenkrát dát syna do skauta. Nešlo to. Tak aspoň naučit se judo. Tam, kde jsme bydleli, to nebylo možné. Není sportovní typ, baví ho hudba a počítače, a tak byl jeden z prvních, kdo měl tehdy počítač značky Didaktik, potom Amigu a dál si to už nepamatuji. Dnes má každý člen naší rodiny svůj notebook. A pravidelně ho obměňujeme. Zavčas prodáme a koupíme nový, ještě víc vytuněný a i já se vždycky (zatím) naučila všechny vychytávky.
Šla jsem s dobou vždy. Jakmile se objevilo něco užitečného, dokázala jsem oželet cokoli jiného, jen abych mohla dětem ty vymoženosti dopřát. A tak je to u nás dodnes. Pod stromek dostávám USB s e knihami, předplatné Max Duolingo, zmíněné Premium youtube. A já? Z pětaosmdesáti procent nakupuji online. Potraviny mi vozí Rohlík, mám své osvědčené obchody s oděvy, prádlem, s dárky pro rodinu. Platím si jeden zpravodajský digitální časopis, dva podcasty, dvoje noviny. Včera jsem si díky pomoci potomka zřídila kartu Revolut. "Mami, a už můžeš na internetu platit bezpečně," řeklo dítko, spokojené, že se máti nebrání ani této vychytávce.
Zkrátím to: Bez internetu kupuji snad jen obuv. Je mi pětasedmdesát a opravdu si užívám pokrok, který mi zpříjemňuje život a šetří čas, abych si toho všeho, co se nabízí, užila co nejvíc.
Foto: Moji dva miláčci, třetím jsem je fotila
Žádné komentáře:
Okomentovat