Zrádná a falešná nostalgie

 

Dnes chci psát o nostalgii na staré časy. Občas lidé sdílejí na sociálních sítích vzpomínky na to, jaké to bylo, když… Kolik co stálo, jak byl svět bezpečný, jak se měli dobře.

Je to velmi zrádné. Nostalgie je sentimentální, člověk zapomněl, že třeba v těch „pohodových“ šedesátkách byl svět na pokraji jaderné války kvůli Sovětům, přivážejícím na Kubu jaderný arzenál. Kennedy tehdy vstoupil do dějin jako ten, kdo se jich nebál a zvítězil.

Moje generace zase sdílí vzpomínky na léta sedmdesátá. To jsme byli mladí, zamilovávali se, zakládali rodiny. Husák nám nabídl půjčky, z nichž jsme si zařizovali byty. Tedy, jen ti, co se k nim nějak dostali, a když, tak se na nábytek stejně čekalo v pořadí i rok. Na Škodu MB 1000 asi tři roky. 

Koupit nějaké nábytkové solitéry? Nemožné.  Pouze jednotvárné stěny a sedačky a ani toho nebylo dost. Co jsem se najezdila do Plzně do obchodu s nábytkem v Americké ulici, abych se vracela domů bez nákupu. Nakonec jsme to s mužem vyřešili – na Slovanech byl obchod UP Rousínov. Tam jsme nakoupili různé skříňky a z nich si doma podle potřeby či okoukanosti sestavovali svoje „stěny.“ Ostatní obýváky byly všechny stejné. Mohli jste poslepu usednout do obrovské, půl pokoje zabírající sedačky, a koukat na zeď plnou mahagonových skříněk. V těch prosklených se vystavovalo broušené sklo, ze stropů visely lustry ze skleněných cingrlátek. Knihovny? K čemu, stejně skoro nebylo co číst. Nejlepší čeští autoři byli zakázaní a překládala se jen literatura, neškodící budování socialistického ráje na zemi. A tak se v jedné, dvou policových částech stěn krčilo pár knih z Odeonu.

Ovšem nejzrádnější jsou jídelníčky z tehdejších restaurací. Jasně, i já si dávala na Záložně v tehdejším Gottwaldově, dnes naštěstí už zase Zlíně, Štěpánskou pečeni za 7,60. Šlo o plátek vařeného masa z polévky, UHO – univerzální hnědou omáčku a rýži. Na plátku masa bylo kolečko vařeného vejce. 

Káva v hotelu Moskva stála tři koruny deset haléřů. Turek. Mohli jsme u něj prosedět odpoledne. Soda byla za třicet haléřů.

Tehdy jsem coby operátorka ve výpočetním centru Incoma vydělávala 1200 hrubého. Nepamatuji si už, kolik to bylo čistého, ale pamatuji si, že jsem neustále musela šetřit. A vzpomínám, že jsem kupovala jen půlku másla a děsně jím šetřila. Stálo osm a deset korun, podle kvality. Káva byla za 12,50. Nemyslím si, že ostatní běžní lidé měli vyšší plat než já, dotáhla jsem to do roku 1989 s vysokou školou na 2800 hrubého. 

V těch „krásných“ sedmdesátých letech tu řádila STB. Vtrhla do bytu jedince, jehož někdo udal, chovala se u něj hůř než zloději. Ti po sobě nechávali větší pořádek. Báli jsme se před sousedy, někdo i před příbuznými, natož v práci, cokoli kritizovat. Nikdo nevěděl, kdo ho udá. 

Iritují mě také stížnosti na pokrok. Takové to – tenkrát bylo více klidu, méně stresu… Není to pravda. Stresovali jsme se dnes a denně nad prací, která nás nebavila, nedovolila nám růst.  A také nad frontami na všechno možné. Nad nedostatkem základních věcí – hygienických kupříkladu. Nechce se mi tu rozepisovat, co všechno nebylo, protože naše bohatá země podporovala v rámci internacionální politiky ostatní země, jimž Sověti vnucovali stejný režim, který na konci 80. let zkrachoval.

Mě pokrok těší. Nedovedu si už představit život bez internetu, kde si můžu na youtube poslechnout hudbu v nejvyšší kvalitě bez reklam díky službě Premium, které naší rodině každý rok naděluje jeden z potomků pod stromek. Nedovedu si představit život bez čtečky nabité kvalitní četbou. Kdykoli si vzpomenu, můžu si zaplatit třeba na Apple TV nebo KVIF zhlédnutí filmu, na který jsem nestihla jít do kina, nebo se mi jen tak chce ho vidět. 

Jak jsme se vždycky naučili obsluhovat všechno, co bylo nové a složitější – automatická pračka, myčka nádobí, televize - tak se učíme obsluhovat současné moderní technologie. V kapse nosíme malé počítače, díky nimž se v dopravě učíme jazyky, čteme zprávy, můžeme se podívat i na film, najít jakýkoli recept, jízdní řád, informaci, na kterou si nemůžeme vzpomenout. Koupit si jízdenku, letenku, vstupenku… 

Kamarádka si nedávno koupila auto s automatickou převodovkou a stále opakuje: „Proč jsem to neudělala dřív?“ 

Švagrová má televizi, kde si kdykoli najde pořad, který nestihla vidět. Vybírá si z několika programů. Učí se obsluhovat moderní kotel, jímž ušetří. Já si nemůžu vynachválit indukční sporák, který mi také šetří elektřinu. Lednici, jež se sama odmrazuje, a ještě je úsporná. 

Často narazím na sekvenci snímků, tvrdících, jak bylo krásně, když se děti mohly hrát na ulici… No, jednak je pohlídali příslušníci VB, byli všude. A vůbec, rodiče už byli doma z práce a sledovali je z oken bytů. Z práce, která nás vesměs netěšila, jsme utíkali domů, jak nejrychleji to šlo a se sousedkami jsme popíjely kávu a přes okna sledovaly, jak si děti hrají.

A víte co? Bydlím v Praze na sídlišti, kde si také děti hrají venku. Mně přímo pod okny. Všude kolem jsou hřiště s atrakcemi, lavičky, plno zeleně – sice se do ní musí opatrně, protože ne všichni majitelé milionů psů tady po svých mazlících uklízejí – ale ty děti, ty tu pokřikují v létě do setmění a mně to vůbec nevadí. Moje taky pokřikovaly. 

Chtěla jsem tenkrát dát syna do skauta. Nešlo to. Tak aspoň naučit se judo. Tam, kde jsme bydleli, to nebylo možné. Není sportovní typ, baví ho hudba a počítače, a tak byl jeden z prvních, kdo měl tehdy počítač značky Didaktik, potom Amigu a dál si to už nepamatuji. Dnes má každý člen naší rodiny svůj notebook. A pravidelně ho obměňujeme. Zavčas prodáme a koupíme nový, ještě víc vytuněný a i já se vždycky (zatím) naučila všechny vychytávky. 

Šla jsem s dobou vždy. Jakmile se objevilo něco užitečného, dokázala jsem oželet cokoli jiného, jen abych mohla dětem ty vymoženosti dopřát. A tak je to u nás dodnes. Pod stromek dostávám USB s e knihami, předplatné Max Duolingo, zmíněné Premium youtube. A já? Z pětaosmdesáti procent nakupuji online. Potraviny mi vozí Rohlík, mám své osvědčené obchody s oděvy, prádlem, s dárky pro rodinu. Platím si jeden zpravodajský digitální časopis, dva podcasty, dvoje noviny. Včera jsem si díky pomoci potomka zřídila kartu Revolut. "Mami, a už můžeš na internetu platit bezpečně," řeklo dítko, spokojené, že se máti nebrání ani této vychytávce.

Zkrátím to: Bez internetu kupuji snad jen obuv. Je mi pětasedmdesát a opravdu si užívám pokrok, který mi zpříjemňuje život a šetří čas, abych si toho všeho, co se nabízí, užila co nejvíc.

Foto: Moji dva miláčci, třetím jsem je fotila 

 

Jak málo stačí ke štěstí, když vás oberou takřka o všechno, co máte rádi

 

Dnes jsem připravila salát podle Alexeje Navalného. Vím, je podzim, hodí se polévky, guláše, něco na zahřátí a já tady se zeleninovým salátem. Alexej totiž ve své knize vzpomínek, psané z velké části ve vězení, mimo jiné popisuje, jak se tam stravoval. 

Tam, kde to bylo možné (občas ho poslali jinam, stěhováním vždy přišel o zásoby) si mohl objednávat různé potraviny (výběr samozřejmě omezený) ve vězeňském obchodě, nebo mu mohli posílat jídlo lidé z venku. Z knihy bych mohla sestavit mini kuchařku ruského vězně, který se rád stravuje zdravě, ale nemá k tomu podmínky.

Někdy mám chuť se od knihy zvednout a jít si namazat chleba s máslem, když čtu, jak si tohle jídlo pochvaluje při snídani. Popisuje trampoty, jak se k té které ingredienci, nebo zrovna ke kávě, čaji, ale i k varné konvici dostat, jak o to zase přijít...

Píše to mírně humorně v rámci situací. Připouští, jak málo stačí k malému osobnímu štěstíčku, oberou-li vás takřka o všechno, co máte rádi. Potom je chvíle s chlebem, máslem a kávou jedna z nejsvátečnější. Nebo když vám někdo pošle bedýnky zeleniny. 

Dnes jsem tedy udělala salát podle něj. Budeme ho mít ke kuřeti s rýží. Jsou v něm okurky, rajčata, olej - v Rusku mají rádi slunečnicový, mně nikdy ten ruský nechutnal. Dala jsem olivový a koriandr, který by Alexej určitě přidal, kdyby ho měl. Jo a sůl. Tu neměl dlouho, popisuje, čím solil, než si sůl pořídil - opět o ni přišel, když ho přestěhovali do jiného vězení. Spoluvězni ho naučili solit i práškem z instantních polévek. 

Myslím těmito malými gesty na Alexeje, bojovníka za svobodu, který neklesal na duchu ani ve vězení, odkud se, jak víme, už nikdy nevrátí...

Dnes odlehčeně o útrapách stárnoucí dámy

Doufám, že je to jen mojí roztržitostí a ne vynecháváním paměti, co se mi včera stalo. Mám v počítači na ploše složku nazvanou VSTUPENKY. Ukládám je s označením data, divadla a názvu představení, někdy připíšu, s kým jdu. 

Na včerejší divadelní představení Komuna v Činoherním klubu jsem se fakt těšila. Výjimečně jsem koupila vstupenku jen pro sebe. Někdy se mi chce jít sama. Tentokrát to byla chyba. 

Nejčastěji chodím s kamarádkou Danou. Je přepečlivá. Vždy zkontroluje, zda to, na čem se domluvíme, sedí. Zapíše si datum a čas, název divadla a kusu do kalendáře. Vstupenky mám v mobilu, ale od včerejška jí je budu hned, jak je koupím, posílat, abych neopakovala to, že se celé odpoledne těším, chystám – to znamená že se hezky obleču, navoním, udělám si make-up. Večer slavnostně vyrazím z domu a v divadle mi řeknou, že představení bylo v pondělí. Tedy 20. října, ne 25., jak jsem si nazvala tuto vstupenku ve složce (a už ji nekontrolovala). Takto jsem si to zapsala i do kalendáře.

Možná se dívky, které mě do divadla nepustily, divily, jak snadno jsem to přijala. Zasmála jsem se a se slovy: „Ach jo,“ jsem jim popřála hezký večer a otočila se zpět. Řekla jsem si – kdy se v sobotu večer můžeš procházet centrem Prahy? I když mrholilo, procházela jsem se a bylo krásně. Praha byla kolem půl osmé neuvěřitelně zalidněná. Po Václavském náměstí se valily proudy turistů, občerstvení, bistra, kavárny, fast foody otevřené, jako by ani nebyl večer. 

Někdo by to měl za otřesný zážitek, naštval by se (na koho asi?), počítal by, o kolik peněz přišel, nabručeně by se vrátil domů… Já jsem si řekla, že jsem peníze věnovala dobrému účelu, jako je divadlo, a že je ušetřím jinak - nekoupím si dvakrát e knihu, ale knihy si půjčím v knihovně, i když raději čtu ve čtečce. Nějak se za svoji ledabylost potrestat musím, ne? 

Tak schválně, jak byste to měli vy?

 

Musíme jen platit daně, složenky a zemřít, všechno ostatní je dovoleno, tak proč tolik nespokojenosti?

„Ty hodně píšeš poslední dobou, že?“ ptá se kamarádka.

„A o politice,“ dodává.

„No, však víš, že politiku sleduju, co se divíš?“

„Myslím, že to lidi nezajímá a ani nic, co je negativní.“

„Proč si to myslíš?“ ptám se.

„Myslím, že jsou lidi naštvaní, nespokojení….“

Skočila jsem jí do řeči: „Proč by měli být naštvaní, nespokojení, když žijeme v jedné z nejlepších, nejbezpečnějších zemí?“

„No, to víš ty, to vím já, ale nemám pocit, že je nás moc, kdo si to uvědomuje,“ řekla.

Dodala, že to přece musím poznat i podle výsledků voleb. Kromě hnutí ANO vyhrály i dvě nesystémové strany, obě poměrně extremistické, SPD rozhodně populistická.

„To samozřejmě vím, ale beru to tak, že byli lidé nespokojení s vládou a volili natruc. Moc netušili, koho volí, nebo je to ani nezajímá. Nevědí, co ty dvě strany hlásají. Pokud byli lidé nespokojení s vládou Petra Fialy a tvrdili, že je to pravicová vláda, tak proč volili krajní pravici a hned dvakrát? O SPD je to známé, alespoň mezi námi, o Motoristech by to nemělo být už po všech kauzách, o nichž jsme denně informováni, tajemství.“

Kamarádka se už jen zasmála. Zná mě. 

Nedá mi to, abych se nezamyslela nad tím, co je tady tak strašného k žití, viz internet: 

„Česká republika se v globálním žebříčku bezpečnosti umisťuje vysoko, podle různých hodnocení se v roce 2025 umisťuje na 11. nebo 12. místě. Je tak považována za jednu z nejbezpečnějších a nejmírumilovnějších zemí na světě, často se umisťuje nad mnoha jinými evropskými státy. K pozitivnímu hodnocení přispívá nízká míra kriminality, dostupnost zdravotní péče a relativně málo přírodních katastrof. Mezi faktory, které k tomuto hodnocení přispívají, patří:  Nízká míra kriminality, velmi dobrá dostupnost zdravotní péče a nízký počet přírodních katastrof.“

A co životní úroveň? 

Ta vloni vzrostla. (Český statistický úřad). Hrubý domácí produkt na obyvatele vyjádřený ve standardech kupní síly se zvýšil o jeden procentní bod na 91 procent průměru Evropské unie. Česko je tak na úrovni Slovinska. Zároveň je na tom nejlépe ze zemí Visegradské čtyřky (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko).  

Česko si také loni udrželo pozici s nejnižší mírou nezaměstnanosti. Ta byla 2,6 procenta, a zůstala tak výrazně pod evropským průměrem.

Nechci být zlá, ale mám takový dojem, že nespokojenost souvisí spíš s osobním životem každého. U nás má každý možnost dělat, co chce. Nemáme žádná omezení. Můžeme si jet, kam chceme, kdy chceme, můžeme studovat, co chceme, říkat, číst, sledovat, vdávat se a ženit s kým chceme, věřit nebo nevěřit, nikdo nás do ničeho nenutí a netrestá za to, co neděláme. Ani se od nás nečeká, že bychom měli dělat něco, co někdo přikazuje. Musím platit daně, složenky a zemřít, vše ostatní je na nás. 

Foto: Pixabay.com

https://cesky.radio.cz/csu-zivotni-uroven-v-cr-loni-vzrostla-na-91-procent-prumeru-eu-ze-zemi-v4-je-8837755

 

 

"Opravdu si myslíš, že jsi jediný, kdo chce zůstat čestným člověkem?"

 Jak pořád čtu vzpomínky Alexeje Navalného, je to pořádná kniha, má skoro pět set stránek, přesvědčuji se, jak je dobré nenechat se ovlivnit zprostředkovanými informacemi. Kdykoli se mluvilo o prezidentských volbách v Rusku a někdo naznačil, že by byl Navalnyj lepší prezident, než je Putin, okamžitě následovala námitka, že Navalnyj je ale nacionalista. Že to chce jiného kandidáta. Nikdo nedodal, kterého.

No, nebyl. Jen zdůrazňoval, že má rád svoji zemi, nechce ji opouštět, ale chce, aby byla demokratická a ne oligarchická. A chtěl pro to něco dělat, a tak založil Nadační fond proti korupci.

Dosud jsem věděla jen to, co se psalo, vysílalo, říkalo. Byla jsem stejně šokovaná jako většina lidí, když a za co ho poslal režim do vězení, pak na Sibiř, kde mu neposkytli lékařskou péči, ani když držel hladovku. Vlastně jim to vyhovovalo, čekali, že zemře hlady a oni se budou moci vymlouvat, že si to zavinil sám. Pak jsem sledovala vše, co se kolem jeho smrtí zveřejnilo. 

Až když čtu jeho memoáry, uvědomuju si, jak málo jsem o něm věděla.  Nebyl naivní, velmi dobře věděl, co se stane, když nenechá své činnosti v Nadačním fondu proti korupci. Postupem času, jak píše, byl totiž jeho život nekonečný začarovaný kruh: protestní shromáždění - zatčení - protestní shromáždění - zatčení a tak pořád dokola. A pak soudy. Stát si začal vymýšlet kauzy, aby ukázal jeho příznivcům, že ač bojuje proti korupci, sám je zkorumpovaný. Proto důrazně dbal o to, aby byly jeho osobní peníze přísně odděleny od nadačních. Všechno, za co utrácel nadační peníze, bylo k vidění na transparentním účtu. Tudy na něj nemohli, a tak si začali vymýšlet. 

Kvůli jedné kauze chtěli vydíráním donutit jeho někdejšího spolupracovníka, aby vypovídal proti němu. Dotyčný měl pět dětí a režim se domníval, že je to člověk pro vydírání přímo ideální. Ne, nebyl. Proti Navalnému nevypovídal. V policejním autě, které je oba vezli do vězení, se Navalnyj exkolegy zeptal, zda toho, že se nepřidal k režimu, nelituje. "Opravdu si myslíš, že jsi jediný, kdo chce zůstat čestným člověkem?" odpověděl dotyčný.

To je to, o čem jsem dnes chtěla psát. O osobní cti.  

Foto: wikipedia

Také si rádi v textech podtrháváte, zvýrazňujete, fajfkujete?

 Věříte na synchronicitu, jak o ní psal C. G. Jung? Stručně a hodně laicky  řečeno, jde o splnění myšlenky. Pomyslíte třeba na někoho, koho jste už dávno neviděli, neslyšeli, a on vám ten den zavolá. 

Skeptici dál nečtěte, já na ni věřím. Mohu dokumentovat několika příklady, poslední se mi stal předevčírem. Nepodstatný, nicotný, ale zajímavý.

Chodím ráda na procházky (kdo ne,). Také mě baví nakukovat do knihobudek. To víte, knihomolka. Zajímá mě, co už lidi nechtějí mít doma. 

Často se zbavují neprodejných knih, které vycházely ve vysokých nákladech. Někdy se tam ovšem najde i poklad.

Předevčírem ráno jsem jako vždy dělala na Duolingu španělštinu. Duolingo gramatiku nevysvětluje. S novými slovy i gramatikou se seznamujeme na příkladech. Učiva přibývá, najednou zjišťuji, že potřebuji leccos vysvětlit. Zatím jsem se ptala umělé inteligence, je skvělá, udělá i tabulku, tahák, ale to zůstane v počítači, už se mi nechce nic tisknout. No a zrovna předevčírem ráno jsem si řekla, že potřebuji tištěnou učebnici španělštiny, aby se v ní dalo podtrhávat, dělat si poznámky. Jen co se mi bude chtít sjet na Anděla, koupím si ji, pomyslela jsem si.

Dnes se mi nechce, dnes zůstanu tady, řekla jsem si ještě a šla ven. Dávno jsem se nevydala směrem, kde je knihobudka, kterou nikdy nenechám bez povšimnutí. Možná jsem tam nebyla půl roku. Ten úterní den tam na mě čekala učebnice španělštiny včetně klíče ke cvičením. V použitelném stavu, byť vydání z roku 1962.

Ti, kdo si zvykli při studiu podtrhávat, fajfkovat, zvýrazňovat, vědí, jakou radost mi nalezení učebnice udělalo. Ne že bych neměla na novou - možná obsahově i stylem modernější, ale to, jak jsem ji našla, mě fakt pobavilo a třeba se s ní sžiju.

K synchronicitě zde: Synchronicita je

Měl všechno. Milovanou rodinu, vzdělání a svoji čest. Měl všechno, co neměl jeho vrah.

Knihu vzpomínek začal psát Alexej Navalnyj poslední den pobytu v nemocnici Charité v Berlíně před návratem do Ruska. Na varování, že když ho Putin nechal otrávit, asi ho do země nepustí a hned na letišti ho zatkne, nedal. Řekl, že kdo ho zná, nemůže si myslet, že by se nevrátil. 

 

Jak to dopadlo, víme, psala a vysílala to všechna světová média. Přesto že jsem život Alexeje Navlaného sledovala, ráda jsem se začetla do jeho vzpomínek, nazvaných Patriot.

Zrovna čtu kapitolu, jak s ním jednali v Moskvě po příletu. Odklonili letadlo, aby nemohlo přistát na letišti Vnukovo, kde na Navalného čekaly tisíce lidí. Přistál v Šeremetěvu a aby se tam příznivci nedostali, zatarasili policisté trasu. 

V Moskvě ho čekala policejní eskorta, odvoz do vězení kousek od Moskvy a sehraný, tzv. fejkový soud s veřejností najatou jako kompars, zatímco před věznicí skandovaly davy lidí: „Pusťte nás dovnitř!" 

Jak všichni víme, odsoudili ho za to, že se coby propuštěný z vězení nehlásil na policii, protože byl po otravě státem v lékařské péči. A jak také víme, umučili ho k smrti. Bylo mu čtyřicet osm let. Narodil se ve stejném roce jako můj syn.  

Můžeme kroutit hlavou, jak chceme, divit se, že se něco takového děje a že tomu napomáhají všichni státní úředníci. Je to mašina. Podplacená, dobře promazaná. Strachem, penězi. Funguje bezchybně. Nikdo si nedovolí couvnout. Možná se to někomu příčí, ale kdyby se kdokoli odvážil vzepřít, ocitne se na stejné straně s Alexejem Navalným.  

Už se ani řečnicky neptám, jak se to Putinovi mohlo podařit. Však jsem žila v podobném režimu třicet osm let. Když se mě dnes mladí lidé ptají, jak jsme to mohli dopustit, těžko se mi odpovídá, protože se to neobejde bez výkladu o tom, jak vzniká totalita. 

Vzniká po zvolení vůdcovské strany. Její lídr postupně demontuje demokratické instituce. Začne médii. Zbaví se nezávislých, nastolí jen státní a cenzuru. Pokračuje justicí a policií, musejí mu jít na ruku. Stojí to strašné peníze, které pak chybí ve školství, zdravotnictví, v sociální péči, na důchodech. V Rusku jsem žila, mám tam pár přátel a vím, jak jsou na tom s životní úrovní. Lékařka si nemohla odejít do penze ve věku, kdy na to měla nárok, neuživila by se. Před nástupem do penze měla tři práce a dovolila si vzít důchod až v sedmdesáti letech.

I díky tomu, že jsme byly do války na Ukrajině v kontaktu, jsem mohla sledovat, jak se v Rusku demokratický režim mění na policejní. Navalnyj píše, že za totality je to jednoduché – buď jste s režimem, nebo proti němu. Nepohodlní lidé pak padají z oken, nebo jsou zavražděni jinak. Tu někdo někoho zastřelí, jako zastřelili novinářku Annu Politkovskou ve výtahu v jejím domě. Opozičního politika, který se nebál, Borise Němcova, zastřelili na ulici, kousek od Kremlu. Měl to být výsměch… Alexeje Navalného na očích celého světa napřed otrávili a pak umučili. 

Den před odletem do Moskvy ho v hotelu navštívila Angela Merkelová, tehdejší kancléřka. Byl rok 2021. V roce 2024 Alexej Navalnyj zemřel ve vězení na nedostatečnou lékařskou péči a špatné zacházení.

Koho by zajímalo, jak se podařilo Putinovi ovládnout zemi, jíž se dnes říká Říše zla, doporučuji knihu od Philipa Shora Putin a jeho doba. Za každou kapitolou několik stránek odkazů. 

Kdo by si chtěl počíst s trochou napětí na podobné téma, ať si půjčí v knihovně (nebo koupí) dvě knihy od Billa Browdera. První se jmenuje Rudý zákon, druhá Zmrazeno. A samozřejmě nezapomeňte na knihu Navalného Patriot. Neuvěřitelný dokument nejen o tom, jak a proč v Rusku nezvládli demokracii. Dokument o tom, jak se žije v zemi vedené zpočátku nezvoleným, ale dosazeným politikem jen za to, že zajistí Jelcinovi a jeho rodině imunitu. Navalnyj přiznává, že toto poznání bylo spouštěčem jeho opozice. Ne mu to došlo, byl Jelcinem nadšený. Upřímně v knize přiznává své omyly. Má dar málo větami vystihnout problém, situaci. Hezky píše o své lásce k manželce Julii, popisuje první setkání s ní, kdy aniž ji znal, si řekl: „Tuhle si vezmu.“ 

 

Prezidentova státnickost versus výsledek voleb

 Dnes budu velmi stručná. Položím řečnickou otázku:

Je vůbec v moci prezidenta prokázat státnost tím, že zamezí složení vlády se dvěma estébáky, dotačním podvodníkem, několika extremistů a s hajlujícím náckem, když si takovou vládu většina voličů přeje?

Většina voličů si stěžuje na poměry v zemi, tvrdí, že ve společnosti vládne podrážděnost, navzájem se lidé přesvědčují o tom, jak jsou nespokojeni s atmosférou, a pak si zvolí takovou partu.

Prezidentovi nezávidím, ale asi je to na něm. Zdá se, že to na něj chce hodit i Andrej Babiš, který si to u Motoristů a SPD nemůže rozházet, dokud v Poslanecké sněmovně neproběhne hlasování o jeho vydání či nevydání policii kvůli trestnímu stíhání. Totéž se týká Tomia Okamury, který se šikovně stáhl do pozadí a  moc na sebe neupozorňuje.

Tenhle hlavolam mě baví. S napětím sleduji vývoj. Je to taková satisfakce za zklamání z výsledků voleb, které pochopitelně respektuji. Ale také se bavím. 

 

Srdcaři nejsou žabaři ani naivkové

  

Chtěla jsem dnes shrnout dění na scéně, ale před chvílí jsem se po dlouhé době podívala na  internet na Interview 24. Hostem byla nově zvolená poslankyně za Piráty Katherina Demetrashvili. Dostala mě. 

Krátce po volbách se na mladé, nově zvolené poslankyně všech stran sesypalo hejno hejtů. Mladé, nezkušené, navíc ženy!!!

No, ještě několik podobných rozhovorů a věřím, že malomyslní a konzervativní změní názor, nebo si aspoň v duchu přiznají, že ty dámy se do Poslanecké sněmovny nedostaly jen proto, že jsou mladé a krásné. Ony jsou totiž i chytré, rázné, zkušené v politice v regionech, vědí, co chtějí dělat, a jdou do toho srdcem. 

To se dnes nenosí. Srdcaři jsou v myslích mnoha lidí žabaři, naivkové. No, nejsou, vím o tom své. Vždy jsem byla srdcař. Všechno co jsem kdy dělala, bylo především srdcem. Když se mi stalo, že tam to srdce necítím, měnila jsem. Můžu říct, že jsem po většinu života dělala práci, kterou jsem milovala. Žiju život, který miluju, dělám to, co miluju a jsem obklopena lidmi, které miluju. Bezpodmínečně. Nerozlišuju, kdo je jaký – každý je nějaký. Každý je jedinečný. 

Dnes budu usínat s úsměvem na rtech, protože ten obraz inteligentní, krásné poslankyně je povznášející. Těším se na postupné seznamování se s jejími kolegyněmi v Poslanecké sněmovně a mám fakt radost, jak voliči na tu bídu, jak volby dopadly, rozdali některé karty. 

Foto: Wikipedie

Kdo komu zpackal život a co jsou vlastně zpackané životy?

 

 

Lenka se v šedesáti letech podruhé rozvedla. Ani jedno ze dvou manželství se jí nevydařilo. „Akorát se nám povedly děti,“ říká s uspokojením. Z prvního svazku dvě, z druhého jedno.

Žije sama. Má ale bohatý život. 

„Když odevzdám děti jejich rodičům, jsem ráda, že si můžu zalézt do postele a číst, na což jsem nikdy dřív neměla čas. A fakt si to užívám. Mám spoustu kamarádek, jezdíme na výlety, na dovolené, do lázní. Abych na to měla, hlídám děti. Za peníze, jasně. A také zadarmo, dceři, která bydlí s rodinou kousek ode mne,“ říká. 

Miluju, když spolu my dvě někam jedeme a ona někdy neodolá, zvedne ruce a zakřičí: „Pane Bože, proč jsem nevěděla dřív, jak je život krásný?“Někdo by řekl, že je neúspěšná, tak jak to, že opěvuje svůj krásný život? 

„Muset si na stará kolena přivydělávat, když nejsou dva, to tedy není žádné štěstí,“ pronesla jedna známá, když jsem o Lence (anonymně) mluvila na jednom setkání. 

Co to plácá? Napadlo mě. Zrovna ona! Sice žije s manželem, ale zrovna o jejich vztahu by nikdo zasvěcený neřekl, že je spokojený. Lezou si na nervy. Každý žije v jedné části bytu. On sám snídá, obědvá, (pravda, Alena uvaří, ale nesedne si s ním ke stolu). On se pak dívá na televizi. Za den na sebe promluví několik slov. Jednou se přiznala, že od něj chtěla několikrát odejít, ale vždy to vzdala, protože by nedokázala žít sama. „Nezvládla bych to finančně.“ 

„Máš bohatou dceru, ta by ti nepomohla?“ zeptala jsem se tenkrát. 

„Ne, ta by mi nepomohla, protože by jí vadilo, že jsem odešla od táty,“ řekla Alena a poručila si v kavárně, kde nás pět ex kolegů z jednoho fajn pracoviště sedělo, další drink. Všimla jsem si už dřív, že Alena léčí svou nespokojenost v manželství alkoholem. Na minulém srazu se tak opila, že odmítala jít domů. „Nemůžu ho ani vidět, víte vy, jaké to je, takhle žít?“ svěřovala se nám už značně podnapitá. Pamatuju, že ji na noc k sobě vzala Jindra. 

Má Alena zpackaný život, nebo nemá? Sice má manžela, bohatou dceru, ale není šťastná a opíjí se. Jeden čas ji policisté odebrali kvůli nafoukání nějakých promile řidičský průkaz…

Moji sousedé v patře mají nevyléčitelně nemocného syna. Jeden čas se Toníkovi trochu dařilo, takže několik let odpracoval, ale pak už to nešlo, dostal invalidní důchod a žije s rodiči. Nevím konkrétně, co mu je, protože kluk vypadá jako zdravý. Chodí mezi lidi, do chráněné práce, do obchodu, vídám ho kouřit před domem. Vždy pozdraví, usměje se. Dá se s ním mluvit. Myslím, že má něco spojeného se silným autismem. S jeho rodiči se potkáváme, zdravíme, sem tam prohodíme slovo. Nedá se přehlédnout, jak jsou soudržná rodina. Často je vidím nasedat všechny tři do auta, někdy potkám Toníka s mámou venku, jak se procházejí. Drží se za ruce.

Nikdy nebudou mít vnoučata, napadne mě někdy.

Zdají se mi však šťastnější než mnoho lidí, kteří mají všechno, co Toníkova rodina nemá. Nebo co nemá Lenka. 

Vnímám podráždění ve společnosti vzniklé v důsledku snahy politiků rozhádat n tím, že nás. Přesvědčují, jak se má zle. Přemýšlím, kdo z mého okolí se opravdu má zle. A co je to, mít se zle? 

To nejhorší, co nás může potkat, je živelná katastrofa a válka, to tu zatím není. Pak těžká nemoc v rodině a samozřejmě bída, lidé bez domova. Chudoba. Ale takovou rodinu neznám, a to žiju na dvou místech. V Praze a na venkově, kam jezdím k širší rodině. Opravdu neznám nikoho, kdo by na tom byl tak, že by neměl na složenky, kde bydlet, co jíst. Mnoho lidí nemá na rozhazování. Patří k nim Lenka. Toníkova rodina. Ale zrovna tihle jmenovaní nepovažují své životy za zpackané. Jak  tedy žijí lidé, kteří považují svůj život za zpackaný? A co to vůbec je, ten zpackaný život? Znám zprostředkovaně rodinu, jejíž syn hodně zbohatl. Něco vymyslel, chvíli to provozoval a pak prodal. Má talent kapitalizovat peníze. Je hodný, rodině pomáhá. Jeho peníze jim však štěstí nepřinesly. Podporoval svou sestru v zájmu o koně. Dívka jednou spadla z koně a zabila se. 

Ne, štěstí opravdu nemusí být v nadbytku. Je fajn nemít finanční starosti, je to příjemnější život, ale nemusí být nejštastnější. 

Rodina s nízkými příjmy, pokud jsou dva, svou situaci může řešit. Momentálně je u nás spíš poptávka po zaměstnancích než nezaměstnanost. Jeden může mít dvě práce. Je jedno, který, prostě ten, komu se podaří něco sehnat. Ani taková rodina nemusí mít pocit zpackaného života. 

Co tedy je, ten zpackaný život? Když je člověk sám, nikoho nemá, má málo peněz, je nemocný? Ale těmto lidem stát pomáhá sociálními příspěvky! A mohl by pomáhat víc, kdyby nepřispíval kde komu – třeba na podnájmy v předražených bytech, takže vlastně podporuje majitele toho a možná i několika bytů. Nebo kdyby stát neplýtval dotacemi na všechno možné.

Kamarádky syn Jirka byl navštívit svého tátu – rodiče se rozvedli, když byl malý. Léta s rodinou otec nekomunikoval, oženil se třikrát. Ozval se vlastně až po třiceti letech. „Mami, představ si, že táta volil Stačilo,“ řekl Jirka po návratu domů, což mi kamarádka hned volala. Dlouho jsme se totiž bavily o tom, že netušíme, kdo tohle nenávistné hnutí mohl volit. 

„Jirka říkal, že vůbec nemělo cenu s tátou diskutovat, jak to měl vyargumentované,“ dodala Andrea. Táta si prý stěžoval na všechno. Jeho třetí žena před dvěma lety zemřela. Nadělal dluhy, pořád splácí, částka se mu strhává z důchodu. Přivydělává si, ale jak stárne, tak ho to zmáhá. A tak vzpomíná na dobu, kdy se měl dobře, a to prý bylo za minulého režimu. 

„Pak se Jirky zeptal, jestli má někdy stresy. „No má, jasně že jo a kdo ne?“ odpověděl jeho syn. Na to mu prý otec řekl: „No vidíš, a tenkrát stresy nebyly.“ 

Jirka neměl odvahu tátovi oponovat. Jednak byl rád, že se vidí, jednak viděl, že by nemělo cenu cokoli rozporovat, otec na dialog nebyl naladěný.

Zdálo se mi, že má Andrea pocit satisfakce ze zpackaného života jejího ex. Zpackaný život si ale představuji jinak. Mají ho lidé, kteří tráví roky ve vězení za své trestné činy? Mohou ho mít i rodiče, s nimiž nemluví vlastní děti?  O zpackanosti lze mluvit spíš jako o pocitu… 

Vybavuji si ale, že znám rodinu, jejichž syn se opakovaně vracel do vězení, (za krádeže), a když ho vloni propustili, zemřel na infarkt, ještě mu nebylo padesát. Jejich druhý syn s nimi nemluví už dvacet let. Chtěl po nich tenkrát peníze, které neměli. Urazil se. Teď je mají, protože prodali dům po babičce. Dopřávají si lázně, pečují jeden o druhého a žijí smířeni s tím, co je potkalo. Nedávno jsem se s nimi viděla na jedné oslavě a bylo vidět, že jak si zůstali, mají se rádi a je jim spolu dobře. Takže žádná z mých tezí o zpackanosti vlastně neplatí, ale svůj život za zpackaný považuje 242 030 lidí. 

Foto:  unsplash.com

 

Co čekat od koaličních politiků v nové vládě?

 Kdybych byla politička státnického zaměření, zachovám se v  situaci, kdy má hnutí ANO problém složit vládu, která bude reprezentovat a plnit volební sliby  takhle: 

Coby Motoristka trvám na státním rozpočtu s menším dluhem, protože s tím šla moje strana do voleb. Pomíjím teď osobní problémy Filipa Turka s nenávistnými posty a policejním vyšetřování, křeslo ministra zahraničí strana už oželela.
Být z SPD, dávám od vlády ruce pryč. S deseti poslanci toho moc neprosadím, navíc je můj šéf trestně stíhanýza rasismus a moje strana nejnověji opět označená jedním soudem jako extrémní. Navíc po zkušenostech z minula, kdy ANO vysálo všechny malé strany, které se s ním daly do spolku, beru rozum do hrsti a mizím v opozici. 
Být šéfkou ANO, vzdám to. Raději předčasné volby než vládnout s extremisty, nácky nebo nedej Bože s nenáviděnou opozicí demokratických stran, které by odmítly do toho se mnou jít, což by pro bylo hodně ponižující.
Proč tohle nejde udělat:
Motoristé by zklamali své sponzory, kteří jen čekají na to, jak jim strana, od níž ale čekali víc mandátů, začne plnit sliby. Takový majitel energetické společnosti Sev.en Pavel Tykač by rád viděl Petra Macinku coby ministra životního prostředí. To by znamenalo politiku životního prostředí Kupředu zpátky! 
A nejen kvůli Tykačovým zájmům. I chráněná krajina Soutok v Lednicko-Valtickém areálu, dosud veřejnosti nepřístupná, by mohla přestat být ještě i  chráněnou, protože oligarcha František Fabičovič zde chce nadále provozovat na tisíci hektarech orné půdy svoji oboru Obelisk. S dosavadním ministrem životního prostředí Petrem Hladíkem se dohadují, lidovce nesponzoroval, ale s Petrem Macinkou to může jít jinak – přece ten milion, co straně Fabičovič daroval, nemůže přijít vniveč! 
Navíc jak Babiš, tak Okamura si takové gesto nemohou dovolit, protože potřebují imunitu a věří, že je většina, kterou nová vládní koalice má, nebo bude mít, je v Poslanecké sněmovně policii kvůli pokračování trestního řízení. Co čekat od takových politiků, netřeba dodávat. Pokud ještě někdo věří, že jim jde o stát a voliče, tak mě napadá jen jedno rčení: Ó, ty svatá prostoto!
https://mzp.gov.cz/cz/pro-media-a-verejnost/aktuality/archiv-tiskovych-zprav/reakce-na-rozhovor-s-majitelem-obory-obelisk

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/volby-do-poslanecke-snemovny-motoristum-pritekaji-miliony-prispiva-boris-stastny-i-rodinny-pritel-predsedy-275827
 

Foto: Ruka ruku myje - pixabay.com

Podceňovat politiky totalitního smýšlení se ještě nikdy nikomu nevyplatilo

 

Dnes se mi nepíše dobře. Venku ponuro a já čtu knihu o Peggy Guggenheimové, jak v počátku války utrácí zděděné peníze za koupi obrazů moderních malířů, po nichž Hitler nejvíc šel, protože toto umění považoval za zvrhlé. 

Peggy navštěvuje umělce a od některých doslova loudí aspoň jedno dílo, například od rumunského sochaře Constantina Brancusiho, který nechtěl prodávat. Peggy nakonec získala aspoň jeden kousek, který zařadila do svého v té době zamýšleného muzea, jehož založení musela kvůli vpádu Němců do Francie, kde žila, odložit. 

To ale není jediný altruismus mecenášky, která oželela část ze svých peněz, jen aby podpořila výbor, pomáhající dostat do USA na dvě stě umělců a příslušníků inteligence z Francie a Německa. Když Francie podepsala s Hitlerem dohodu o klidu zbraní, musela souhlasit, že vydá do Německa lidi, kteří tu hledali pomoc právě před Hitlerem. 

Kniha se zpočátku zdála být skoro oddechová. Nejedna z návštěv mecenášky Peggy totiž končí v posteli, na každé druhé stránce se popíjí káva a pastis, pojídají croissanty v Pařížských kavárnách, v Londýně Peggy otevírá svoji první galerii… Děj knihy ovšem začíná v roce 1938. Bylo jasné, že nezůstane jen u toho, co román Sophie Villardové dělá více čtivým. 

U nás v České republice jsou dnes všechna média i sociální sítě plné Filipa Turka, adepta na post ministra zahraničí v nové vládě. Proč? Protože se objevil archiv jeho homofobních, xenofobních a rasistických postů na Turkově facebookovém profilu. 

Ještě než jsme se mohli díky jeho zveřejnění dopodrobna seznámit s Turkovými názory, nazývali jsme ho fašounem, protože jeho hajlující fotky a spousta indicií v jeho chování i prezentaci jen potvrzovala, že je to člověk totality. Objevení archivu ho v tom usvědčuje. 

Andrej Babiš, skládající vládu, o pár týdnů odložil rozhodnutí o přidělení či nepřidělení ministerských křesel členům strany Motoristé sobě a alibisticky naznačil, že se bude jednat napřed o programu, přičemž ale ještě v den voleb, jakmile si potvrdil své vítězství, svolal zájemce o místo ve vládě k sobě domů a bavili se o čem? O rozdělení ministerstev. 

Vypadá to tak, že Babiš spoléhá na prezidenta, který za něj rozhodne, že žádný fašista nemůže reprezentovat Českou republiku jako ministr zahraničí, dokonce ani jako žádný ministr. Na tom se shodli i účastníci výzkumu, který média neprodleně včera zveřejnila.

Situace je o to složitější, že včera začala Filipa Turka vyšetřovat policie pro hanobení rasy za údajný post, týkající se popálené Natálky v roce 2009 ve Vítkově u Ostravy. Napsal, že „popálit cikáně je polehčující okolnost“, ačkoli zrovna tento výrok Turek popírá. 

Na celé kauze je nejtrapnější to, že Babiš Motoristy potřebuje, aby mohl sestavit vládu, sestávající z nacionální SPD s trestně stíhaným předsedou Okamurou, fašistické strany Motoristů a hnutí ANO, vedené trestně stíhaným lídrem. 

Jeden mizera podpírá druhého a třetí se raduje, že jsou jeho problémy momentálně upozaděny, ale my už víme, že jen čeká na příležitost, až bude moct z nějaké vysoké pozice omezit činnost všech institucí, které by ho mohly poslat za mříže. Už to Okamura naznačil slovy o vyhození policejního prezidenta.

Jak jde dohromady četba uvedené knihy a momentální dění na politické scéně u nás? Když Hitler zakládal všechny složky, které měly za úkol násilně zničit demokracii a prosadit totalitu, taky to zpočátku vypadalo nenápadně. Tehdejší vláda nacisty neuvěřitelně podcenila. Jak to dopadlo, víme.

Jde o to, že politik, který musí dělat kompromisy, protože sám má máslo na hlavě, nemůže jednat rovně. Musí kličkovat, ustupovat a může tak dopustit, že tady budeme mít vládu, v níž dvě ze tří stran inklinují k totalitě. V totalitě už se nic nedomlouvá, tam se přikazuje. 

https://www.archiweb.cz/n/foreign/constantin-brancusi-zmenil-tvar-moderniho-socharstvi

Čeká se na velkorysost nebo solidaritu koalice Spolu a STAN, nebo ani nápad?

 

Píšu hned ráno, už jsem při kávě stihla vidět včerejší Události, komentáře a přečíst novinky v Deníku N. Odebírám ještě Respekt. Není nad to si platit za informace, kterým můžu věřit, a nebýt odkázaná na agenturu JPP – jistě ji znáte všichni. 

Trochu se nyní flákám. Byla jsem v uplynulém období hodně akční – několikrát jsem cestovala na Moravu, pár divadel, teď mi dvě představení kvůli nemocem v souborech odpadla. V Divadle v Dlouhé Cesta dlouhým dnem do noci – uvidím později, ve Švandově divadle Dějiny násilí, na což se nedají sehnat vstupenky, mně se to podařilo zcela náhodou a zase nic…

Ve Švandově divadle uvidím letos ještě Lordy, v divadle Rokoko Honzlovou, v Činoherním klubu Komunu a v Rokoku na Silvestra Bejby, je to jazz? V rodině je tradice chodit na Silvestra do divadla. 

Z knihovny jsem si včera přinesla vzpomínky Alexeje Navalného nazvané Patriot, to bude zase síla číst, na odlehčení ale ne zas tak moc, protože ději začíná v roce 1938, jsem si koupila v Knihobotu Sen o štěstí, příběh Peggy Guggenheimové. 

Takže když píšu, že vařím nebo peču, není to jediná moje činnost, ale je to něco, co mě baví stejně jako čtení, divadlo, hudba a setkávání s přáteli. 

A politika. Zpátky k ní. Včera jsem se zmínila, že Piráti jsou jediná strana, která nezískala v Poslanecké sněmovně žádný post. Celý den se to rozebíralo. Večerní Události, komentáře hostily i Ivana Bartoše. Dal najevo, že i když je to štve a je to fakt proti zvyklostem, nezblázní se z toho. Jen mě tak napadlo, že ostatní strany, třeba koalice Spolu, ale i STAN, s nimi počítají v případě, že by jim chyběly hlasy, jinak ne. Uvidíme, zda se v někom z politiků těchto stran neprojeví kus solidarity a nenabídne jim aspoň jedno místo, díky němuž by měli větší prostor plnit své volební sliby. Obávám se, že se to asi nestane, Piráti prosazují to, do čeho se jmenované strany nehrnou. Proč by to měly Pirátům usnadnit, že...

No nic, jdu do kuchyně, poslechnu si pár podcastů a taky audioknihu Tchaj-pan, doposlouchala jsem Šógun, to bylo něco! 

Foto: 1. Knihy, které momentálně čtu

2. Vdolky, které jsem upekla :-)

Předpoklad pro šťastný život je v politice handicap

 Dnes jsem nedělala vůbec nic. Však co, jsem v důchodu. Při vaření jsem si poslechla podcast Kecy & Politika, v němž se moji oblíbenci kriticky zamýšleli nad politickou kariérou Petra Fialy. Po prohře ve volbách nebude kandidovat na předsedu. Pokud si myslíte, že je je to jeho politická konečná, možná budete překvapeni. Z podcastu totiž vyplynulo, že kdysi prohlásil, že by byl rád prezidentem. Je tedy možné, že až se zapomene na tuto prohru, ještě o Petru Fialovi uslyšíme. Mně to nebude valit a možná mu dám i svůj hlas, pokud nebude kandidovat někdo, koho bych měla raději.

Dnes se také rozdělovaly posty v Poslanecké sněmovně. Na Piráty nezbylo nic. Je to velké porušení zvyklostí, hnutí ANO je musí hodně nenávidět. Připravilo je o jedno přednostní právo promluvit v Poslanecké sněmovně. To bude mít jen předsedkyně klubu Pirátů Olga Richterová. Trapné je ovšem to, že jsou počtem mandátů čtvrtá nejsilnější strana. Strany s méně hlasy SPD a Motorisé sobě budou vládnout.  

No, vlastně se ani nedivím, že se hnutí ANO takhle malicherně snížilo. Čekat od něj nadhled, velkorysost? Piráti mu totiž dosud nic nedarovali. Doufám, že to tak bude i nadále. Mohou si kritiku dovolit, jsou jediná strana bez korupce a skandálů.  Svým způsobem je to uznání. 

Už k tomu dodám jen maličkost. Ne každý si uvědomuje, jak šťastný život vedou lidé s čistým svědomím.

Foto: Sice s obsahem článku nesouvisí, ale je podzim, jablka zrají a je to nádhera.

Tato vláda ani sněmovna stejně nemají šanci na lepší lídry

 Včera jsem psát nestihla, na celý den jsem pozvala pár lidí, s nimiž je fajn. A bylo fajn. 

Dnes jsem lehce sledovala dění, abych zjistila, že je to pořád stejné. Andrej Babiš se snaží co nejrychleji sestavit vládu, ale pořád mu jeho koaliční partneři připravují nechtěná překvapení. Když už se rozhodne, že SPD vyšle na vyjednaná ministerstva odborníky – dnes jsem někde četla, že jsou to stejně odborníci ANO – postará se Deník N o problém s Motoristy sobě. Po zveřejnění dehonestujících postů na facebooku – i když je smazal, někdo je měl a poskytl Deníku N – se musí Filip Turek obhajovat, protože děsně moc stojí o post ministra zahraničí. Myslí si, že jsme všichni blbí, asi proto, že ve skrytu nitra dosud nechápe, jak se mohl z youtubera stát adept na ministra. Nejméně to asi čekal on sám.

No, zodpovědní ho nevolili, to si pište. Zodpovědní by ho ani tím ministrem nejmenovali, byla by to ostuda mezinárodní. Jeho vyjadřování na facebooku jasně prokazuje, že jde o rasistu a xenofoba, homofoba, který pohrdá lidmi. 

Uvidíme, jak se jednání vyvine – Turek napadá Deník N, že lže, Deník N se hájí, že má vše podloženo. 

Na druhou stranu si říkám, má-li být ve vládě trestně stíhaný premiér, předsedou sněmovny trestně stíhaný politik, proč by nemohl být v čele ministerstva zahraničí fašoun. Je to jedno – tahle vláda a sněmovna nemají šanci na lepší lídry. 

Tak jako tak je to zajímavé panoptikum a já se těším na pokračování. 

Foto: Dostala jsem včera krásnou podzimní kytici

 

To, že Babiš přidává důchodcům nad rámec zákona, přece není vyčerpání levicových témat

 Ačkoli jsem se dnes věnovala přípravě pohoštění na zítřejší setkání s pár lidmi a dala si digitální detox, na politiku jsem přece jen myslela.  

Po včerejším poslechu podcastu Osobnost Plus se Světlanou Witowskou a Petrou Buzkovou, někdejší ministryní školství za ČSSD, jsem přemýšlela, zda je opravdu tahle levicová strana už za zenitem. Co by asi měla dělat, aby se zachránila. 

Z rozhovoru vyplynulo, že tu stejně nemáme ani stranu pravicovou, ale ani levicovou. Levici vysál Andrej Babiš. Přešli k němu voliči jak komunistů (někteří), tak „socdem“, možná i z dalších stran. Jenže! To, že Babiš přidává důchodcům nad rámec zákona, přece není vyčerpání levicových témat. A on se coby zaměstnavatel rozhodně jako levicový politik nechová. V jeho závodech mají dělníci - často jsou to i jeho voliči -  nízké platy. Jen je vykořisťuje. Je vlastně  příklad toho nejhoršího, co by v dnešním kapitalismu nemělo existovat. Málo platit a nic pro zaměstnance nedělat. 

Kdyby sociální demokracie fungovala, mohla by hájit zájmy zaměstnanců. Měla by podněcovat zaměstnavatele k větší péči o zaměstnance. Vyjednávala by i s odboráři. Slovo odbory by nebylo tak pejorativní, jako je teď. Nutila by odbory ke změně. 

Dále by sociální demokracie měla hájit zájmy střední třídy a malých živnostníků, známých jako OSVČ. Kdyby bylo ANO opravdu levicové hnutí, nedopustilo by zvýšení odvodů OSVČ na sociální politiku. Stát pro OSVČ nedělá zhola nic, nemá se starat ani o jejich důchody. To je jejich věc. 

Kdyby měli lidé ze střední třídy pocit, že pro ně nějaká strana - klidně sociálně demokratická - pracuje a snaží se  zlepšit jejich pracovní i životní podmínky, volili by ji, a ne hnutí ANO, které sice slíbí všechno všem, ale za cenu vysokého schodku ve státním rozpočtu a zadlužování našich potomků. 

Vlády tu nejsou od toho, aby se věnovaly partikulárním zájmům určitých skupin. Vlády mají dělat reformy. Tak dlouho, dokud jejich země neprosperuje. 

Zdroj - platy u Babiš: https://ekonom.cz/c1-65677290-jak-vynasi-prace-pro-babise

Zdroj - úspěchy a nezdary Babišovy vlády v letech 2017 - 2021: https://ekonom.cz/c1-66980110-velka-ekonomicka-bilance-babisovy-vlady-v-cem-uspela-a-co-pokazila

Fotky. 1. Na zítra jsem mimo jiné upekla quiche s masem a cuketou

2. Quiche bez masa, se žampiony, brokolicí a mozzarelou

Místo do tepláků do čela vlády a na ministerstva.

 

Dnes jsem celý den uklízela a vařila - přitom poslouchala podcasty o povolební situaci u nás. Práce mi šla od ruky, měla jsem mobil v kapse. Tak aniž se musím podívat na televizi, kterou nemám - ale na internetu občas sleduju čt 24, vím, že SPD i Motoristé sobě získali svá ministerstva. Akorát SPD s ohledem na svoji fašounskou pověst extremistické strany, nebude jmenovat ministry členy svého hnutí, ale pozve si odborníky. Motoristé sobě dostanou mimo jiné i ministerstvo životního prostředí a to je zábavné, protože vznikli jako spolek lidí, kteří chtějí jezdit auty a znečišťovat životní prostředí, popírají klimatickou krizi, protože nad nimi bdí tatíček Václav Klaus, z nějž se po odchodu z politiky stal zapšklý dědek, přemýšlející, kde by jen mohl státu, který pomáhal zakládat, uškodit.

SPD přišlo o ministerstvo spravedlnosti, neb Tomio Okamura nedokázal odolat a vypustil ven svou touhu vyhodit policejního ředitele, protože si policie dovolila podat na něj trestní oznámení. Okamura je přesvědčen, že má být trestán za názor, policie ho nechává stíhat za hanobení rasy a rozdmýchávání vášní a podněcování veřejnosti k nesnášenlivosti. 

Tahle vláda bude mít dva trestně stíhané pány, premiér Andrej Babiš je ten druhý. Jak Motoristé sobě, tak SPD se však vyjádřili, že budou ve sněmovně hlasovat proti zbavení Babišovy imunity, což pochopitelně Okamura očekává  i od hnutí ANO.

Co jsem si s  téhle frašky odnesla? Že to jejich voličům nevadí, takže dobře jim tak. Až začnou moralizovat, budu si myslet své při vaření a pečení jako dnes.

Foto: 1. Obrácený jablkový koláč

2. Dýňová polévka

Posezení u kávy

 

Kdo by to nemiloval? Ale jo, jsou i takoví, ale já a všichni kolem mě považují posezení u kávy za jednu z nejpříjemnějších činností. 

Každé ráno si s pár lidmi potvrzujeme, jak super je den začínající kávou. Pití kávy je nakažlivé i napohled. Stačí vidět někoho s kávou ve filmu a už jdu ke kávovaru – pokud je to do patnácti hodin.

Vzpomínám, jak úžasné chvíle na mateřské dovolené byly, když děti spaly a já si mohla vypít kávu. Vlastně od té doby to tak mám. Jak zavoní káva, znamená to pauzu. 

Všichni už máme automatické kávovary, kupujeme kávová zrna, vyznáme se. Někdo raději jen arabiku – já například, jiný má rád poměr víc arabiky, méně robusty. Dáváme se balíčky kávy jako dárky, kávu vozíme i z cest. 

Lidé kolem mě (i já) máme také kávovar na kapsle. I v nich se už vyznáme. Nechci tu dělat nikomu reklamu, ale máme – nejen já – už své značky. Tento kávovar vozíme na dovolené na chatě, já ho užívám na první ranní kávu, abych nebudila rodinu, automat je dost hlučný.

Samozřejmě všichni používáme napěňovače mléka, protože ne každý, který je součástí automatického kávovaru, mléko patřičně našlehá. Já miluji cappuccino, mléko mi nahradí „něco sladkého“ ke kávě. 

Dnes jsem si poseděla s kamarádkou v naší oblíbené kavárně Go Francin! Chodíme tam od té doby, kdy kavárna otevřela. Mají nejen kvalitní kávu, ale i skvělý výběr sladkého a slaného, velmi příjemný personál. Asi je to dobrý koncept, že se kavárna tak drží a je v ní stále plno. 

Dnes jsme si nedaly nic sladkého, volily jsme slané. Kamarádka chléb s avokádovou pomazánkou, já turecká vejce, protože o nich poslední dobou pořád čtu, hlavně na Instagramu, ale ještě nikdy jsem je neochutnala. Až dnes, protože v Go Francin podávají snídaně do půl čtvrté odpoledne. To nás pobavilo, když jsme se ptaly, zda si můžeme objednat něco ze snídaňového menu. 

Pokud někoho zajímá, co jsme probíraly, tak politiku. Obě ji sledujeme, obě jsme pracovaly před odchodem do penze jako novinářky. To jsme si notovaly, ale protože jsem se rozhodla dnes být pozitivní, nenapíšu, koho a jak jsme kritizovaly. 

Já jsem se předtím stavila v Obchodním centru Nový Smíchov v Luxoru a vyzvedla si novou knihu, na kterou se těším. Můžu si zkrátka dnes  zapsat, že jsem měla nádherný den. 

To mě přivedlo k malému kompromisu -a něco z toho, o čem jsme se bavily, prozradím. Lidé, kteří jen nadávají a nic jim není dobré, si neumí dělat malé radosti. Neumí si udělat čas ani na krátké posezení. Přitom sdílení takových chvil s lidmi, s nimiž je nám fajn, potvrzuje, že život je fajn, protože máme chuť si ho fajn s někým udělat. 

Už jen dodám, že kamarádka byla minulý týden na slavnostním obědě, kam ji pozval manžel k 50. výročí jejich soužití po svatbě. Není to nádhera?

Fotky: 1. Kávovar už je součástí mnoha domácností

2. Turecká vejce v Go Francin! byla vynikající

Hlava mi nebere, že někteří křesťané odmítají Boží dílo, dílo stvořitele

  

Dnes mám velmi dobrou náladu, večer v Rock Café s povídáním s protagonisty podcastu Kecy & Politika pobavil, motivoval k většímu optimismu a nadhledu. 

Výsledky voleb respektuji, nikdy jsem proti nim nebrojila, moje strana, kterou volím už 16 let, stejně nikdy nevyhrála. Buď jsem byla vděčná, když dostala dost hlasů, nebo smutná, když ne – ale vždy mě smutek brzy po volbách přešel, protože beru, že výsledky voleb jsou takové, jací jsme my, voliči. 

Když si zvolíme trestně stíhaného oligarchu, který se nenaučil česky, neumí se ovládat, jakmile vypění, piští jak myš,  mele páté přes deváté, jeho projevy nedávají mnohdy smysl, neumí sestavit kloudnou větu, neumí odpovědět na otázky ohledně základních znalostí, skrývá syna jen proto, aby nemohl podepsat lživé dokumenty,  na Krymu, tak i já respektuji, že tento člověk bude vládnout. 

Je to takové, jaké to je a… Uvidíme. Už nebudu ztrácet čas úvahami nad tím, jak mohl být zvolen, ale zkusím se zamyslet nad pojmy populismus, konzervatismus a liberalismus, protože se jimi v současnosti hemží mediální éter i sociální sítě.

V moudrých knihách i v historii zjišťujeme, že populisté rostou všude tam, kde se lidé necítí být spokojeni. Dřív to bylo tam, kde byla opravdová bída – například v Německu ve 20. až 30. letech minulého století. Hitler měl svůj růst navzdory zákazům a vězení velmi snadný, protože se uměl vcítit do pocitů hladových Němců. A vskutku se mu na čas (díky přípravě na válku) dařilo. Rozhýbal válečnou ekonomiku. Jak dlouho to klapalo a jak to v Německu dopadlo, víme, že.

V naší zemi je to s chudobou trochu jinak. Podle statistik nejsme nejchudobnější země. Důchodci mají slušné penze, stát jakž takž pomáhá samoživitelkám, nejvíce ohrožené sociální skupině. Máme přístup k lékařské péči, na rozdíl od mnoha zemí, o nichž si myslíme, že mají vyšší životní úroveň než my – například Velké Británie. Sociální dávky jsou poskytovány v případech, kdy se někdo z nás dostane na čas do nezvladatelné situace. Přesto je velká část obyvatel v naší zemi nespokojená a volila proti stranám vlády, která nás vyvedla z energetické krize, zvládla bravurně předsednictví EU a získala naší zemi v zahraničí velmi dobré jméno, opravila v rámci možností a neochoty obyvatel zvýšit odvody důchodovou reformu, takže důchodový účet je nyní po dlouhé době v přebytku. Snížila se inflace a lidem se začíná víc dařit. Takovou situaci předává nenáviděná vláda vládě nové, která slibuje, že zvýší dávky všude možně, tedy i důchody, zvýší platy státním zaměstnancům, zlevní potraviny, energie  A NEZVÝŠÍ DANĚ. 

Tak na to nejvíc těším.

Já osobně nevěřím žádným slibům. Vím, že když jsem zdravá a vzdělaná, myslím tím, že se mi dostalo v této zemi minimálně základního vzdělání a snad i dalšího, dokážu si pomoct sama. Od vlády chci jediné – ať mi k tomu, abych si mohla vydělávat dost peněz, připraví podmínky. Ať podporuje zaměstnavatele, aby mohli budovat své podniky, zaměstnávat lidi a poskytovat jim různé bonusy podle toho, jak se firmám daří. 

Pokud mi někdo namítne, že je to nesplnitelný sen, doporučím mu knihu Pavla Kosatíka Podnikání pod Davidovou hvězdou. Je o podnikatelích první republiky a zmiňuje i to, jak se starali o své zaměstnance. Stavěli pro ně domy a poskytovali jim bydlení, někteří i zdravotnickou péči, jiní vzdělání. Nemusíte ani číst tuto knihu, stačí si vybavit, co dělal pro své zaměstnance Tomáš Baťa.

Jo, ještě chci, aby se vláda starala o kvalitní vzdělání mladé generace, o kvalitní a dostupnou lékařskou péči a hlavně o naši bezpečnost jak uvnitř země, tak vně. A aby pomáhala těm, kteří jsou v dočasně nebo i nastálo neřešitelné situaci. 

Zemi s takovou vládou se prostě musí dařit. Zato populistům pšenka nekvete. Populisté jsou – ale to vy stejně víte – politici, které vytáhne nahoru jejich nehorázná odvaha slibovat nesplnitelné a těžit z nespokojenosti lidu.

A teď konzervativci versus liberálové. Když se řekne konzervativec, kdo vás napadne? Mě Václav Klaus, Roman Joch, Donald Trump, několik politiků ODS, jako třeba Marek Benda nebo senátor Zdeněk Hraba, ačkoli ten v ODS není, jen se za ni do senátu dostal, když se ho zbavili pro jeho šovinismus a xenofobii Starostové. To na první dobrou. A liberál? Tak třeba Pirátská strana, nebo TOP 09,  Zelení, STAN. Netřeba konkrétních jmen. 

O co jde liberálům? O to, aby všichni lidé měli rovná práva. Aby nebyla žádná skupina diskriminovaná, tudíž aby stát pomohl menšinám získat všechno to, co má většina.

O co jde konzervativcům? Aby vše, o co jde liberálům, nebylo. Vnucují nám staré pořádky, doby, kdy se za jinakost vraždilo. Vzpomeňme jen Harveye Milka, amerického aktivistu boje za stejná lidská práva pro gaye a lesby. V 70. letech minulého století se mu to sice povedlo i díky tomu, že podnítil průvody Pride, upozorňující na situaci dosud zakázaných a trestaných homosexuálních vztahů, ale pak ho nějací homofobové zavraždili.

Vzpomeňme Alana Turinga, matematika, vedoucího tým, jež za druhé světové války prolomil německý kód Enigma. Možnost číst šifrované zprávy fašistického Německa uspíšila konec války. A jak dopadl tento statečný muž? Po válce ho establishment země nutil léčit se ze své homosexuální orientace a on si vzal život. To ale není všechno. Královna Alžběta jako omluvu za to, jak se k němu království zachovalo, nechala tisknout jeho podobiznu na padesátilibrové bankovky.  

Zkrátka, někteří lidé jsou jiní, protože se tak narodili. Pro ty, kdo věří v Boha – protože to tak chtěl Bůh. Jak to ale, že se mezi tupými a halasnými konzervativci tohoto typu –zakazujícími stejná práva pro všechny,  objevují i tzv. křesťané???

Tím dnes končím. Nechám na každém, ať o tom přemýšlí. Mně to hlava nebere a asi nikdy nepřijdu na to, jak může křesťan odmítat něco, co je od Boha.

Foto: 1. Bohumil Pečinka a Petross Michopulos Kecy & Politika v Rock Cafe

2. Takhle se Tomáš Baťa staral o bydlení svých zaměstnanců, díky kterým bohatl.